Když v roce 2011 dosáhla lidská populace sedmi miliard, objevila se na zpravodajském serveru BBC aplikace, jež umožňuje po zadání data narození zjistit, kolik lidí bylo na světě v dotyčný den. Vyplnil jsem tedy příslušná políčka a po odkliknutí zůstal v úžasu – byla to totiž přibližně polovina současného stavu. Vždy jsem věděl, že lidstvo se množí tempem, které není pro planetu Zemi únosné, ale že je to až tak zlé, jsem do té doby netušil.
Představte si obrovskou dřevěnou loď, která pluje oceánem. Posádka na její palubě se nemá špatně, ale řeknou si, že by jim bylo líp, kdyby si trochu přitopili, aby si mohli sundat svetry a žilo se tak pohodlněji. Jenže kde vzít topivo? Tak někoho napadne vyrvat pár prkýnek. Vytrhají méně důležitá prkna, zatopí si a mají se lépe. Loď pluje bez problémů dál, jen už není tak hezká - ozdobné vyřezávané ornamenty, které zdobily kajuty a palubu, byly stopeny jako první.
(21. prosince 2011)
...a musím se k tomu vyjádřit.
Zemřel Pan prezident Havel. Píši Pan prezident záměrně, vědom si faktu, že už nějaký ten rok prezidentem nebyl, i toho, že ve slově pan se obvykle píše malé p. Pro mě on ale byl stále Panem prezidentem, i po skončení funkčního období. Tolik jen na úvod.
Vlastně jsem nikdy neměl, i když jsem si občas myslel, že mám. Spěje lidstvo nevyhnutelně do záhuby? Poslední dobou mi to nějak stále intenzivněji vrtá hlavou. Darwinova teorie o vývoji druhů mi, coby ateistovi (či agnostikovi, budu-li opatrnější) zajímajícímu se o biologii, připadá nanejvýš pravděpodobná. Princip, který popisuje, je logický, účelný a perfektně fungující – až na jednu výjimku, totiž moderní lidskou populaci.
Milióny let, podle principu popsaného tímto osvíceným Angličanem, přežívají silnější, inteligentnější, či jinak zvýhodnění jedinci, zatímco ti hendikepovaní hynou.
Jako každý správný pejskař pravidelně chodím se svým čtyřnohým kamarádem Matoušem na procházky do přírody. Na svých výletech podbrdskou krajinou potkáváme různé lidi - cyklisty, turisty, myslivce a v sezóně samozřejmě houbaře. Poslední dobou se však přímo v masovém měřítku do českých luhů a hájů vydávají příslušníci skupiny pro toto prostředí poněkud netypické. Potkáte je především na loukách při okrajích lesů, kterak v předklonu procházejí louku píď po pídi, co chvíli se sehnou a cosi seberou. Přijíždějí jich celé skupinky - v postarších autech či na motorkách - skupinky mladých sympatických lidí, chlapců i dívek, tak mezi 15 a 20 léty, zpod kapucí mikin jim vykukují dredy, piercing na jejich obličejích se třpytí v podzimním sluníčku...
Poslední dobou se v médiích několikrát objevila debata o tom, zda kupovaná, balená voda je či není kvalitnější než voda z vodovodu. Nejsem analytický chemik ani mikrobiolog, netroufám si tedy tento spor rozsuzovat. Sám jsem v minulosti patřil ke konzumentům „pramenité“ vody z plastu, dnes piji vodu z kohoutku, kterou nechám chvíli stát v chladničce, aby vyprchal nepříjemný zápach chloru, ale voda přitom nezteplala. Chuťově mi takový nápoj zcela vyhovuje. Občas kupuji pouze minerálky, u kterých se dá očekávat jistý zdravotní přínos obsažených minerálií...
Stala se mi onehdy nepříjemná příhoda. Na vycházce v lese jsem sešel z cesty a zabloudil jsem. Hluboký černý les, nikde ani človíčka, všude kolem divoká zvěř. Sil povážlivě ubývalo a noc na krku. Kdo by v takovéto situaci nepodlehl panice. Člověk si připadá, jako by ani nebyl ve dvacátém století, ale někde ve středověku a pomalu se ho začíná zmocňovat zoufalství. Naštěstí, když už jsem začal ztrácet poslední naděje, jsem pod blízkým keřem uviděl několik ojetých pneumatik. Jdu dál a tu spatřím na zemi pestrobarevnou hromádku plastových odpadků. Pocity beznaděje se ihned vytratily. Bylo jasné, že je začátek jedenadvacátého století, naše doba blahobytu a blahodárného technického pokroku. Morálně posílen touto útěchou, vzchopil jsem se a z posledních sil našel cestu k domovu.