Zase dávaj Havla...

Prostě mi to nedá a musím se k tomu vyjádřit. Zemřel Pan prezident Havel. Píši Pan prezident záměrně, vědom si faktu, že už nějaký ten rok prezidentem nebyl, i toho, že ve slově pan se obvykle píše malé p. Pro mě on ale byl stále Panem prezidentem, i po skončení funkčního období. Tolik jen na úvod.

To, k čemu se tu chci vyjádřit, je reakce některých (a bohužel mnohých) lidí na ceremonie organizované státem k uctění jeho památky. Je jich plný internet a není mi z toho dobře, vyjádřím-li se mírně. Stovky stížností, rozhořčených reakcí a hlavně sprostých výlevů chudáků, kteří nesmírně trpí tím, že se nemají v televizi na co dívat, protože všude dávaj Havla. Je pozoruhodné, jak je oněm individuím zatěžko prostě na televizi tři dny nekoukat, případně si pustit DVD s nějakým kvalitním filmem, když už nejsou schopni četby či jiné alternativní večerní zábavy.

Považuji se za člověka víceméně tolerantního a dokážu leccos pochopit. Chápu, že ne každý musel souhlasit s Havlovou politikou. (Ani já jsem s ním ve všem nesouhlasil - namátkou jmenujme například radarovou základnu v Brdech či humanitární bombardování Srbska.) Chápu, že některým individuím se za totality žilo lépe, a že tudíž ze změn, jež nastaly po roce 1989, nemají velkou radost. Chápu, že někomu prostě jen nebyl sympatický. Asi ale nikdy nepochopím potřebu psát po různých internetových fórech o zemřelé osobě vulgarizmy, urážky a nejrůznější podobnou špínu. Zajímalo by mě, co by dotyční dělali, nebýt Pana prezidenta a jemu podobných. Kdybychom se i nadále těšili podobnému státnímu zřízení, jaké je na Kubě, v Číně či v KLDR. Pravděpodobně by nedělali nic. Kdyby si totiž dovolili vyjádřit se podobně o nějakém členovi vládnoucí garnitury, šli by za to do kriminálu. Paradoxně právě díky lidem, jako byl Pan prezident, si mohou dovolit na něj nadávat...

Měl jsem tu čest prožít v totalitním režimu dvacet let svého života. Vděčím mu například za to, že jsem v době svého studia neměl možnost vycestovat na dlouhodobý pobyt do zahraničí - možnost, kterou nynějším studentům jen tiše závidím. Stále ještě dost živě si vzpomínám, jak jsem se od začátku roku (kdy se podávala žádost) nervoval, zda mi strana a vláda milostivě dovolí jet o prázdninách do Jugoslávie. (Naštěstí jsem měl zdravotní důvody, takže to většinou vyšlo.) Pamatuji si i, jak jsem se musel učit nazpaměť nesrozumitelné bláboly pojednávající o tom, co se událo na kterém sjezdu KSČ (tehdy ještě bez M). Jak jsem se bál před spolužáky zanadávat na vládu, protože člověk nikdy nevěděl, čí rodiče jsou spolupracovníci. Jak z úvodní znělky Chalupářů vystřihli zpěv Valdemara Matušky poté, co emigroval do USA. A jak jsem coby dítko školou povinné potajmu poslouchal nahrávku vysílání rozhlasu z roku 68, již rodiče schovávali i přede mnou, abych se ve škole náhodou nepodřekl.

O toto všechno (a mnohem více) jsou dnešní chudáci postižení státním smutkem ochuzeni. Jistě by se chovali mnohem hrdinněji než já a totalitu by svrhli mnohem lépe než Pan prezident.

A ještě jedna věc mě poněkud zaráží. Když před časem spadlo v Rusku letadlo se třemi českými hokejisty, byla to jistě tragédie. Tři mladé životy otců rodin přišly vniveč. Nicméně jsem měl tehdy z reakcí médií a občanů pocit, že bude vyhlášen státní smutek kvůli smrti tří národních hrdinů, kteří se o český stát zasloužili tím, že za tučný peníz pinkali klackama za cizí zemi. To mi přišlo poněkud absurdní. Avšak na žádné stěžovače jsem nikde nenarazil. A to je, myslím, pro dnešní dobu tak trochu symbolické, jak s oblibou říkával Pan prezident...