Starosti antisociálního ekoteroristy

Když v roce 2011 dosáhla lidská populace sedmi miliard, objevila se na zpravodajském serveru BBC aplikace, jež umožňuje po zadání data narození zjistit, kolik lidí bylo na světě v dotyčný den. Vyplnil jsem tedy příslušná políčka a po odkliknutí zůstal v úžasu – byla to totiž přibližně polovina současného stavu. Vždy jsem věděl, že lidstvo se množí tempem, které není pro planetu Zemi únosné, ale že je to až tak zlé, jsem do té doby netušil. Něco přes 3,5 miliardy když jsem přišel na svět a něco přes 7 miliard dnes. A to prosím nejsem žádný velebný kmet, žijí i lidé, během jejichž života se populace ztrojnásobila (jako například Sir David Attenborough, který o tom hovoří v tomto vynikajícím dokumentu BBC:

Šokující čísla, uvážíme-li, že tento trend bude patrně ještě nějakou dobu pokračovat a že již dnes působíme na biosféru takovým tlakem, který nemůže dlouho vydržet. Ještě děsivější je, jak se tím téměř nikdo nezabývá. Omezování populace je tabu, tvrzení, že lidí je moc, podle mnohých zavání extremismem, „nelidskostí“, terorismem, fašismem, či kdoví čím ještě. Zmíním-li se o tom, obvykle to vzbuzuje pobouřené reakce typu „A to chceš lidi střílet, nebo co?“ Tak se zabij, ať se Zemi uleví!“ Jsem označen za antisociálního ekoteroristu. Ne, nechci lidi střílet a nemyslím si, že kdybych zastřelil sebe, nějak výrazně bych Zemi ulevil. Zároveň jsou mi ale známé pojmy jako únosná kapacita ekosystému, populační dynamika, populační exploze. A uvědomuji si, že Země není nafukovací a expanze lidstva na jiné planety bude ještě dlouho (a dost možná navždy) spadat do kategorie sci-fi. Jsou mi rovněž známy dopady, jaké naše civilizace má na přírodu, na níž jsme (na což mnozí rádi zapomínají) existenčně závislí.

Odsuzovat z nelidskosti ty, kdo tvrdí, že máme problém s přelidněním, vyžaduje notnou dávku demagogie. Můžeme se tvářit, že je vše v pořádku, že se lze exponenciálně množit donekonečna, že budeme mít stále co jíst a pít, kam odkládat odpadky, že se všechny naše zplodiny nějak zázračně vytratí. Že až budou zaplaveny přímořské oblasti stoupající hladinou moří, dotčená masa obyvatelstva (tj. asi polovina světové populace) se s úsměvy na rtech zvedne a přestěhuje se do jiných oblastí, kde ji tamní starousedlíci nadšeně přivítají. Že to nezní pravděpodobně? Pak bychom si tedy měli připustit, že je sice hezké (hlavně pro umlčení vlastního svědomí) a zdánlivě humánní, dělat sbírky na hladovějící děti z deseti- a vícečlenných rodin někde v rozvojových zemích, ale že mnohem humánnější a hlavně méně krátkozraké by bylo pořádat sbírky na antikoncepci a zabezpečit vzdělání pro budoucí a potenciální matky v dotyčných oblastech. Tvrdím, že jsou to ti, kteří zavrhují plánované rodičovství a odmítají debatu o kontrole růstu populace, kdo jsou extrémisté a nehumánní, protože odsuzují příští generaci k životu v utrpení a dost možná k bídné smrti.

Avšak neházejme všechnu odpovědnost na rozvojové země. Jsme to hlavně my, „vyspělá“ část světa, kdo se musí začít omezovat. Připadá mi doslova šílené, pomatené a zaslepené, jak se stále posuzuje vyspělost zemí podle produkce, spotřeby a hlavně růstu. Vyrábět, spotřebovávat, produkovat, přeměňovat, expandovat, růst. Víc, víc, víc! Je nejvyšší čas (možná dokonce už pozdě) na to, abychom přehodnotili kritéria. Co se stane s populací jakéhokoli organismu, jenž se může neomezeně množit na omezeném prostoru…? Neomezený růst na omezeném území nemůže skončit jinak než kolapsem, a je jedno, jestli mluvíme o bakteriální kultuře, populaci králíků, nebo o lidstvu. Ti, kdo si myslí, že lidská populace má z tohoto pravidla nějakou výjimku, jsou naivní. Ti, kdo strkají hlavu do písku a označují se za humanisty, zcela nehumánně předurčují svoje děti k životu ve světě hladomorů, exodů a válek o vodu a potraviny. To, co bylo možné si vůči Zemi dovolovat, když nás byla jedna miliarda, už prostě při stavu sedmi miliard nepůjde – ať se nám to líbí, nebo ne. Žijeme stylem parazita, který vysává svého hostitele, aniž by si připouštěl starosti o zachování jeho základních životních funkcí.

Změny vedoucí k omezování vlastního pohodlí nejsou moc populární. Avšak bohužel nutné. Žijeme ve věku energeticky náročných zbytečností, trestuhodného plýtvání a produkce neuvěřitelného množství odpadu. Častá reakce člověka odmítajícího změny zní: „Ale vždyť to tak bylo vždycky!“ Nebylo. Nikdy – NIKDY v historii lidstva/života/planety/vesmíru – nebylo na Zemi sedm miliard lidí. Kdyby nás byla miliarda nebo půl, nikdo by se nemusel trápit nějakým globálním oteplováním. Všichni by mohli jezdit auty, jak by chtěli, vyhřívat své příbytky na libovolnou teplotu a jíst, co jim chutná. Problém je, že to (a mnoho dalšího) děláme i když nás je přes sedm miliard. A nikdo se nemá k tomu se omezovat, volit úsporná řešení. Politici dál usilují o neustálý růst. V lepším případě o „trvale udržitelný rozvoj“. Za současného stavu ale není žádný rozvoj trvale udržitelný. Je nejvyšší čas se dát na trvale udržitelný ústup. Možná už je pozdě. Ale naděje přece umírá poslední.