Nemám v tom jasno.

Vlastně jsem nikdy neměl, i když jsem si občas myslel, že mám. Spěje lidstvo nevyhnutelně do záhuby? Poslední dobou mi to nějak stále intenzivněji vrtá hlavou. Darwinova teorie o vývoji druhů mi, coby ateistovi (či agnostikovi, budu-li opatrnější) zajímajícímu se o biologii, připadá nanejvýš pravděpodobná. Princip, který popisuje, je logický, účelný a perfektně fungující – až na jednu výjimku, totiž moderní lidskou populaci.

Milióny let, podle principu popsaného tímto osvíceným Angličanem, přežívají silnější, inteligentnější, či jinak zvýhodnění jedinci, zatímco ti hendikepovaní hynou. Galapážské želvy s krunýřem tvarovaným tak, že mohou dosáhnout na hojnější pastvu, lví alfa samci hubící mláďata svých slabších soků, inteligentnější primáti schopní používat nástroje či spolupracovat při lovu, ti všichni těží ze svých předností a předávají svoji genetickou informaci na další generace. Silnější, inteligentnější a obratnější přežijí. Agresivní zahubí či zaženou submisivní. Krutý leč účelný zákon přírody.

Rovnováhu v přírodě pomáhá udržovat další princip vynikající svojí efektivitou. Jakmile se jeden živočišný druh příliš rozmnoží, začne se množit i jeho predátor, neboť má náhle zvýšený přísun potravy. Tím nastane zvýšený predační tlak - více predátorů více uloví, dojde k úbytku kořisti a tím i k opětovnému snížení počtu predátorů. Není-li po ruce predátor, podobnou službu obstarají patogenní organismy či pouhý náhlý nedostatek potravy, jež vyústí v menší počet mláďat, atd. Tato zpětná vazba přirozeně brání přemnožení jednoho druhu a vzniku ekologické katastrofy.

Nyní však pusťme na scénu člověka. Tento primát se během evoluce ukázal být mimořádně úspěšným. Dokázal zefektivnit způsob lovu, ze sběrače se stal pěstitelem a zajistil si tak nebývalý přísun potravy. Ubránil se většině predátorů a dokonce i některým nemocem. V důsledku toho začaly jeho početní stavy povážlivě narůstat. Vedly se války a tak, jako tomu bylo doposud u ostatních živočichů, agresivnější, silnější a inteligentnější vítězili. Během minulého století však došlo k něčemu, co podle mého názoru učinilo všechny výše uvedené regulační principy nepoužitelnými. Pojmenujme to třeba poněkud otřepaným názvem vědecko-technická revoluce. Živočišný druh Homo sapiens nejen že dokázal natolik zintenzivnit zemědělství, že ve značné části světa zlikvidoval hladomor a dosáhnout pokroku v medicíně, díky němuž se vypořádal s nejobávanějšími epidemiemi. Tento primát také vyvinul zbraně, jejichž použití by nevedlo k vítězství silnějšího, ale k záhubě celého lidstva a zřejmě i veškerého života na planetě.

Většinu svého dětství jsem prožil ve strachu, že tyto zbraně budou použity a do dneška jsem se ho nezbavil. Ve svých dětských, respektive adolescentních úvahách o tom, jak logicky zapadá evoluce destruktivního druhu Homo sapiens do jinak harmonicky fungujícího mechanismu přírody na planetě Zemi, jsem dospěl ke dvěma základním hypotézám: Buď se někde stala chyba a hypertrofie mozkové tkáně jedné opice je nehoda, která povede k záhubě, nebo to chyba nebyla a jedná se o přirozený, neustále se opakující cyklus, kdy po vymazání života na Zemi začne vše zase od začátku – od syntézy bílkovin na dně oceánů přes jakési dinosaury až po vývoj dalších inteligentních bytostí, jež opět ve finále planetu „naformátují“ nějakým superúčinným biocidem… Jak vidno, obě teorie vyústily v de facto stejný, ne příliš radostný výsledek.

Poté přišel konec studené války, změna systému a já na čas opustil své pseudofilozofické spekulace a věnoval se mnohem přízemnějším věcem, jako je zaměstnání, partnerský život, bydlení, a podobně. Díky překotnému rozvoji informačních technologií jsem se však nemohl k podobným úvahám nevrátit. Denně na mě internetové stránky chrlí záplavu zpráv o devastaci tropického pralesa, klimatických změnách, ekologických katastrofách. Znova a znova se dočítám, jak jsou jedinečné nenahraditelné, avšak hmotně těžko vyčíslitelné přírodní hodnoty nemilosrdně likvidovány pro krátkodobý zisk různých magnátů, politiků a jim podobných kmotrů. Jindy musí příroda ustupovat exponenciálně se množící lidské populaci.

A zde se vrátím ke své původní úvaze týkající se přírodního výběru. Ten totiž, ať se to někomu líbí nebo ne, funguje i v populaci moderního člověka. A kdo jsou ti, kteří se podílí největší měrou na populační explozi, a tudíž předávají dál svoji genetickou informaci? Ekologicky uvědomělí přemýšliví intelektuálové uvažující o udržitelném rozvoji planety? Sotva. Už z jejich charakteristiky vyplývá, že ti to být nemohou. Kdo přemýšlí o trvale udržitelném rozvoji, bude mít maximálně dvě děti, aby nanejvýš zajistil prostou reprodukci a nepřispíval k přelidnění. Oproti tomu nepříliš hloubaví obyvatelé této planety s nízkým vzděláním mají tradičně vyšší počty potomků, zakládají rodiny dříve, netrápí se starostmi, zda budou moci své potomstvo hmotně zabezpečit. Další kapitolou jsou náboženství zakazující antikoncepci, stavící člověka do role pána tvorstva a slibující blažený život na věčnosti. „Milujte se a množte se, netrapte se problémy tohoto světa, jemuž stejně vládne ďábel, těšte se na onen svět, kde žádné problémy nebudou.“ Přírodní výběr jako by cíleně směřoval k přelidnění, potravinové a ekologické krizi, která nutně musí vyústit v destrukci planety.

A jsme opět tam, kde jsme byli. Možná se ve svých úvahách dopouštím jedné chyby. Snažím se hledat v evoluci nějaký cíl, účel. Jako by byla naplánována a řízena nějakou vyšší silou či bytostí. Podle Darwina tomu tak není. Já si nejsem jist, čímž tak trochu kontruji tvrzení o svém ateistickém světonázoru. Ale již v úvodu uvádím, že jsem spíše agnostik. Nemyslím si, že člověk nutně musí být jediným tvorem s patentem na rozum v tomto vesmíru. Mohou být věci, na jejichž chápání člověk navzdory své povýšené namyšlenosti zkrátka nemá dostatečnou inteligenci. Je si pavouk, co právě sedí v rohu u stropu a sleduje, jak píšu tuto úvahu, vědom, že kouká na bytost převyšující ho v inteligenci o několik řádů, která může během vteřiny rozhodnout o jeho existenci? Jak si můžeme být jisti, že na tom nejsme podobně jako ten pavouk? Ve výsledku je to asi jedno. Důležitý rozdíl je ale v tom, že pavouk nemá prostředky k likvidaci života na planetě. Přemnoží-li se, buď určitou část jeho potomků něco sežere, nebo zahynou v důsledku nedostatku much. Nedojde tím k vyhlazení jiných živočišných a rostlinných druhů ani k devastaci planety. Dokonce ani k devastaci mé ložnice, ba ani toho koutu, kde se usadil.

S námi je to jiné. Má-li náš živočišný druh přežít, přežít ve světě, jaký známe, chceme-li se vyhnout nějaké bolestivé globální katastrofě, je potřeba radikální změna. Změna, která povede k zastavení exponenciálního nárůstu populace. Naše planeta není nafukovací. Přes všechny moderní technologie, kterými disponujeme či brzy disponovat budeme, má svoje limity. Překročme je a bude to bolet. Možná přežijí nejsilnější…

Dokáže nejinteligentnější bytost na Zemi svoji inteligenci inteligentně použít? Jsem v tomto ohledu do značné míry skeptický. Nepopulární opatření se špatně prosazují. Mocní této planety jsou obvykle u moci na čtyři nebo pět let, pak potřebují být zvoleni na další období. Potřebují dělat krátkodobě líbivá opatření, která jim zajistí hlasy voličů. Proč by se zabývali problémy sahajícími za horizont jejich volebního období, neřku-li života? Kvůli dětem? Ale vždyť právě kvůli dětem je potřeba prosazovat líbivou politiku, být populární, pročež bohatý, abych mohl SVÝM dětem předat patřičný balík PENĚZ, a tím o ně bude postaráno… Nebo ne? Vždyť kdo má peníze, vždycky se bude mít dobře. Alespoň do té doby, než se zjistí, že ve své podstatě jsou to jen kousky papíru či čísla na bankovních účtech, která se nedají ani jíst, ani pít, ani dýchat…

Vlastně ani nechápu, proč mě to trápí. Je mi přes čtyřicet, při troše „štěstí“ se nějaké globální katastrofy pravděpodobně nedožiju. Děti zatím nemám, kdo ví, jestli ještě mít budu (nevím, jestli by to nebyla ode mne vůči nim nezodpovědnost). Mohlo by mi být všechno jedno. Mohl bych procestovat svět a pokochat se deštnými pralesy, průzračným mořem s korálovými útesy a jinými skvosty přírody, dokud ještě jsou. Mohl bych jet do Afriky na safari, podívat se na nosorožce, než poslední padne za oběť lidské omezenosti a chamtivosti. A nestarat se o budoucnost. Na světě můžu být ještě tak třicet, čtyřicet let, neskolí-li mě předčasně nějaká civilizační choroba či nehoda. I při svých pesimistických názorech na budoucnost si nemyslím, že by k nějaké globální katastrofě došlo tak brzo (i když to možná bude „o fous“). Přesto mi to nějak nedá. Odjakživa mě trápí to, jak se člověk chová k přírodě. Je to pocit nanejvýš osobní – jako kdyby někdo ubližoval mé matce. To není laciná fráze. Opravdu to tak cítím, nechápu vlastně proč a ani nevím, jestli jsem rád. Asi bych byl mnohem šťastnější, kdyby mi to bylo jedno. Možná se budu dál jen rozčilovat nad lidskou bezohledností a krátkozrakostí a nic nezmůžu. Možná ale taky už tím, že zveřejním tuto úvahu, přiměju někoho, kdo si ji přečte, k zamyšlení. Možná se ten někdo v budoucnu stane vlivnou osobou a bude rozhodovat o důležitých věcech. Možná. Možná jsem naivní. Možná hloupý. A možná je všechno úplně jinak. Nemám v tom jasno. Vlastně jsem nikdy neměl, i když jsem si občas myslel, že mám...