Třeba...

(11. října 2007)

Třeba budu mít zase někdy čas sem něco napsat...

My snad nakonec přece jen odjedeme...

(4. července 2007)

Oproti původně zcela naivně předpokládanému termínu odjezdu máme sice čtyřdenní zpoždění, ale zdá se, že přípravy se skutečně chýlí ke konci a my se budeme moci vydat na cestu. Auto praská ve švech, hlídání domečku a krmení zvěrstva zajištěno, chleby namazány, žaludeční neuróza vrcholí, takže vše probíhá standardně.

V okolí Mélisey, místa předpokládaného prvního noclehu, hustě prší, ale to nevadí, neboť s sebou máme proti trudomyslnosti jakousi nově zakoupenou karetní hru - "A Series of Unfortunate Events". Ještě jsem se s ní neseznámil, ale název je vskutku výmluvný...

Takže jedééém... V případě návratu podám zprávy.

Kterak jsem neuspěl u konkursu

(27. června 2007)

Když jsem se nedávno rozhodl změnit zaměstnavatele, padl při brouzdání po internetových stránkách s nabídkami práce můj zrak na inzerát, kde jistá univerzita hledala rodilého mluvčího na pozici odborného asistenta pro výuku angličtiny. Text byl psán anglicky a to, co mě zaujalo, nebyla ani tak nabídka práce (rodilý mluvčí nejsem, dotyčná univerzita je poněkud z ruky a univerzitní asistenti mají platy dokonce ještě nižší než učitelé na středních a základních školách). Můj zrak však na dotyčném inzerátu utkvěl proto, že ač jej tvořily jen tři věty, dokázal v něm pisatel napáchat pět pravopisných chyb hodných žáka základní školy.

Měl jsem právě nějakou "skotačivou" náladu, a tak jsem na inzerát odpověděl. V odpovědi jsem poslal zpět text inzerátu s červeně opravenými hrubkami a žertem jsem dodal, že kdyby snad hledali i nerodilého mluvčího, mají se ozvat. Tím jsem věc považoval za vyřízenou, odpovědi neočekávaje.

K mému velkému úžasu však hned druhý den odpověď přišla. Pravilo se v ní, že chyby napáchali lidé z agentury, která inzerát překládala (zajímalo by mne, kolik katedra anglického jazyka zaplatila za překlad, s nímž by se hravě vypořádali mí průměrní studenti...), a že hledají i nerodilé mluvčí, pokud mám tedy zájem, mám se řádně přihlásit. Řekl jsem si, že podívat se na konkurs na vysokoškolského učitele může být zajímavá životní zkušenost, pročež jsem tak učinil.

Mezitím jsem podepsal smlouvu s novým zaměstnavatelem na místo, o něž opravdu stojím, nicméně v den konkursu jsem neměl zrovna nic důležitého na práci, tak jsem se rozhodl ulevit své zvědavosti.

Na chodbě, kde si nebylo kam sednout, čekalo asi pět dalších uchazečů. Přibližně hodinu po oznámeném začátku jsme obdrželi omluvu, že právě probíhají státnice, a že se tedy komise opozdila. Začali nás volat podle abecedy. Po průzkumu, od jakého písmene se ostatní jmenují, jsem zjistil, že půjdu na řadu předposlední. Prvních pár účastníků setrvalo uvnitř asi po čtvrthodině. Poté paní z vedlejší kanceláře oslovila jednoho z adeptů slovy: "Nechceš si jít zatím sednout k nám? Já jim řeknu, že jsi tady"... Nato přišla na řadu paní, jež uvnitř setrvala pozoruhodně krátce a nato místo odchodu domů odemkla dveře a vstoupila do jiné kanceláře...

Když jsem přišel na řadu já, členové komise se mi představili, velmi mile až familiérně se mnou promluvili (něco jako jak jde život, co doma a tak...) a ve finále mi sdělili, že mě nepřijmou, neboť nemám odpovídající vzdělání (jež ale nebylo v inzerátu požadováno, a kromě toho jak paní z personálního, která mi v mailu doporučovala, ať se přihlásím, tak ti, kdož mi posílali oficiální pozvánku, měli k dispozici můj životopis i kopie dokladů o vzdělání).

Dnes mi doporučenou poštou přišlo překvapivé vyrozumění, že mě komise nedoporučila a pan děkan mě nepřijímá...

Je mi to samozřejmě jedno, protože se v podstatě jednalo o recesi a i kdyby mě náhodou komise vybrala, místo bych odmítl. Jen by mě docela zajímalo, zda uspěla ta paní z vedlejší kanceláře, či onen pán, jehož zvali do jiné kanceláře na kafíčko...

Před časem jsem slyšel o konkurzu na jiné univerzitě, kde jedna účastnice šla na řadu jako první, ač to odporovalo abecednímu pořadí, a to z toho důvodu, že pospíchala do hodiny - už půl roku totiž na dotyčné fakultě vyučovala. Nevím, školy nemám (jak praví klasik), ale má potom vůbec cenu utrácet peníze daňových poplatníků za takové konkursy?

Nemohl jsem dospat

(24. června 2007)

Nejdřív jsem jel na kole do kopce jakýmsi lesem, kde padaly stromy a právě se tam jel cyklistický závod, jehož pořadatelé si mě pletli s účastníkem, pak jsem měl jet se školou na chmelovou brigádu na Kubu, poté jsme balili na dovolenou, ale do auta se nemohlo nic vejít (velmi reálná situace), a ve finále jsem se šel podívat na bazének pro želvíky, jenž jsme včera po třiceti letech poprvé zprovoznili a fólie byla jaksi podivně scvrklá a voda vyteklá.

To už jsem řekl dost a vstal jsem, ač nebylo ani sedm, a pln obav se šel podívat na zmíněný bazének. Vody neubylo, fólie v pořádku, tak jsem se odebral zahájit přípravu ranního zeleného čaje obvyklým rituálem. Ten spočívá v tom, že uvařím vodu, načež do ní vnořím sítko s čajem, hodiny na troubě nastavím, aby zapípaly přesně za předepsané tři minuty, já mohl čaj včas vyjmout a předešel tak vylouhování škodlivých tříslovin. Když hodiny zapípají, vstanu polospící od stolu, vypnu pípání a jdu si opět sednout. Tak za 10 až 15 minut si vzpomenu, že třísloviny se ještě vesele louhují...