Svoji cestu po Francii jsme začali - já, Tonda a pes Matouš čili Máťa pes - v sobotu 9. července 2005. Jeli jsme přes Německo, zhruba po trase Rozvadov - Norimberk - Heidelberg - Freiburg - Mullhouse (to už je ve Francii). K večeru jsme se jali hledat nocležiště, avšak v mapě inzerovaný kemp byl důkladně ukryt, pročež jsme ho objevili až na pokraji soumraku. Byl ve vesničce Melisey, v oblasti plné jezírek a močálů.
Kempík to byl vzorný - v umývárce by se dalo jíst z podlahy, všude vzorně střižené živé ploty a trávníčky. Živé ploty oddělovaly jednotlivá stanovací místa od sebe téměř dokonale, takže člověk měl dost soukromí, nikdo mu nekoukal pod pokličku ešusu. Jediným nedostatkem bylo, že psi museli být uvázáni, kterýžto zákon byl provozovatelem důsledně, i když díky plotům poněkud obtížně, vymáhán. Anžto jsme byli vybaveni navigačním přístrojem GPS, mohu případným zájemcům sdělit přesnou polohu, kterážto činí 47° 46, 539' severní šířky a 6° 34, 850' západní délky. Nutno však přiznat, že vlhko zde bylo značné a mlha, snášející se večer na okolní blata, dávala za každým křovím tušit číhajícího Baskervilského psa. Ovšem s vědomím, že všichni psi musí být uvázáni, se člověk mohl cítit v bezpečí...
Po snídani a usušení provlhlých spacáků a stanu jsme sbalili svých pět švestek a pokračovali v pouti. Teprve teď, když byl čas se rozhlížet, jsme si všimli, kterak malebným krajem projíždíme. Vesničky jsou tu samá kytička, a to nejen na zahrádkách a před domečky, všude mají i erární truhlíky s obecními muškáty, ba dokonce i kruhové objezdy, kterými v celé Francii oplývají, jsou tu hotové zahrádky či skalky. Samotná vesnička Melisey je obzvláště kytičková, což stvrzuje i jakýsi certifikát, kterým se holedbají hned u vjezdu.
A co je ještě pozoruhodnější, všichni tu trpí jakousi podivnou mánií ve výrobě a vystavování panďuláků z hadrů, slámy, papíru i jiných materiálů. Sousedi se tu nepředhánějí jen o to, kdo bude mít lépe střižený trávník, ale soutěží v tom, kdo vyrobí a vystaví lepšího panďuláka.
Celý kraj je velmi malebný, protéká jím spousta potůčků a říček, na jejichž březích se prostírají pastviny plné pasoucích se dobytčat. Nezdá se, že zemědělství v této unijní zemi by bylo natolik ztrátové, jak je tomu dle hlasů zemědělců v naší zemi. Inu Francouzi asi vědí, proč v referendu odmítli Euroústavu...
Cestou malebným krajem jménem Jura jsme se zcela náhodou stavili v historickém městečku Arbois. Jako všechna ostatní, i toto místo bylo plné květin a ozdob, jen panďuláci zde již chyběli.
Zato městem protéká řada potoků a kanálů s průzračnou vodou a hojností ryb. Ukažte mi v Čechách takhle čistou říčku uprostřed města...
Záhy jsme zjistili, že se nacházíme v rodném městě a působišti vědce Louise Pasteura, známého vynálezem vakcíny proti vzteklině a samozřejmě pasterizace. Měli tu jeho rodný dům i rodnou laboratoř :o) a samozřejmě pomník. Krom toho v místní vinotéce prodávali turistům patřičně předražené "vin de Pasteur" (zřejmě pasterované víno :o) ).
Když jsme objevili Pasteurův pomník, považoval jsem za vhodné poučit Máťu psa, že díky tomuhle pánovi musí každý rok k panu doktorovi na píďadlo. Poslouchal pozorně, ale nevím, zda si to bude pamatovat...
Dále jsme pokračovali směrem na Lyon a potom jižně, podél řeky Rhony do Avignonu, kde jsme se na chvilku zastavili, neboť jsem chtěl zjistit, zda se na tamním mostě skutečně tancuje, jak praví píseň, známá z každé učebnice francouzštiny. Na most jsme se však nedostali, neboť mýtné 4 Eura, ještě ke všemu za most, který vede jen do půlky řeky, nám připadalo poněkud předražené, zejména s přihlédnutím k faktu, že tam evidentně nikdo netančil. Aby jo, po zaplacení takovejch peněz...
Ale jinak je to město (nebo alespoň jeho centrum) velice sympatické a pohodové, což bylo patrno hned z prvního pohledu, který se naskytl po výstupu z podzemního parkoviště...
Na náměstí je k vidění značná škála lidiček (a psů), mnohdy dosti podivně vypadajících... nechystají se tihle vyloupit banku? Matouši, trhej!
Své umění tady předvádí řada pouličních umělců, kterým se Máťa radostně vnucoval do produkce. A samozřejmě je tu spousta turistů, dokonce, na rozdíl od ostatních navštívených míst, i zahraničních. Že se jedná o internacionální město kultury potvrzuje i následující fotografie.
Dále naše cesta směřovala směrem k Azurovému pobřeží. Jel jsem tam se smíšenými pocity, neboť mi bylo jasné, že najít krásné místečko u moře, pokud možno bez lidí a s dobrým přístupem do vody pro psíka, bude asi poněkud nereálná vize. Jako první zastávku jsme si vybrali oblast okolo Saint Tropez (protože ve známých komediích o četníkovi se mi tamní okolí celkem líbilo :o) ). Že od dob natáčení onoho snímku uplynul nějaký ten pátek, to my bylo celkem jasné, ale i tak jsem doufal, že by alespoň nějaké místečko mohlo zůstat zachováno. Po příjezdu na dohled moře jsem však nabyl přesvědčení, že jsem se krutě mýlil. Jezdili jsme od městečka k městečku, ale zdálo se, že k vodě se tu obyčejný smrtelník vůbec dostat nemůže. Všude ploty a za nimi luxusní rezidence. Vypadalo to, že jediným výsledkem naší cesty k moři bude pořízení následujícího snímku a pak že to točíme zase směrem do vnitrozemí.
Když se nám konečně podařilo dorazit k pláži, nebylo kde zaparkovat. Veškerá parkovací stání byla nejenže placená, ale hlavně obsazená. A kde nebylo obsazeno, tam visela cedulka hlásající, že propriété privée, défense d'entrer... No, nakonec se nám podařilo asi tak kilometr od moře beztrestně auto odstavit v jedné z luxusních čtvrtí - alespoň člověk nemusel mít strach z lupičů, anžto moje vozidlo za půl milionu Kč tu působilo naprosto ubohým dojmem a bylo v porovnání s ostatními bezkonkurenčně tím nejlidovějším dopravním prostředkem v širokém okolí. Po příchodu k pláži jsme však narazili na další - více méně očekávaný - problém: "Psům vstup zakázán", nekompromisně hlásal výmluvný piktogram, v jehož případě se, na rozdíl od různých psaných "interditů", člověk ani nemohl vymluvit na neznalost místního nářečí.
Podél pláže vedla cestička, kam psi sice směli (na vodítku), avšak došli jsme po ní k útesům, kde sice psi nebyli interdite, ale zase tam pro ně nebyl vhodný vstup do vody. Domluvili jsme se tedy s Toníčkem, že si vždycky jeden půjde zaplavat a druhý bude hlídat Máťu. Nojo, jenže Máťa pes, to je vodní živel a udržet ho na souši, když někdo jde do vody, to je úkol zcela nadlidský. Sotva se Antonín pohroužil do vln Mediteránu, matlapes začal takovým způsobem vyvádět, že jsem měl co dělat, abych se stihl řádně ukotvit v písku a nestal se nedobrovolným vodním lyžařem. Musel jsem si pak vytrpět Matoušovu hysterii po celou dobu Tondovy plavby, což není jen tak, jelikož Toníček jest plavcem vytrvalostním a hodina pro něj není žádná míra. Když jsem se konečně dočkal jeho návratu, prohlásil jsem, že takto nelze a že buď najdeme nějaké vhodnější místo, nebo odjíždíme k přehradě do vnitrozemí. Tonda se nechtěl svého cachtání tak snadno vzdát, což ho vybičovalo k mimořádné aktivitě. Nejen že našel celkem příjemný kemp, kde dokonce psi směli volně pobíhat, ale taky zakoupil detailní mapu okolí Saint Tropez a na ní vyčmuchal místo, které se zdálo být relativně daleko od veškeré civilizace. Dohodli jsme se, že nazítří tam vyrazíme.
I stalo se tak. Po několika hodinách bloudění jsme skutečně našli cestu, podle všeho vedoucí na dotyčné vysněné místo. Byla to cesta úzká, hrbolatá, samé prudké stoupání a klesání, nejprve asfaltovaná, posléze prašná. Vytrvali jsme však a skutečně, nakonec jsme tam dorazili - totiž k bráně s nápisem propriété privée, défense d'entrer...
Zaparkovali jsme tedy auto a řekli jsme si, že přece neumíme francouzsky, takže nemůžeme tušit, co tam stojí psáno. Pokračovali jsme po svých přes vinice lemované piniovými háji a korkovými duby směrem, jakým se dalo tušit moře. Cestou jsme minuli ještě mnoho podobných cedulí a potkávali bloudící turisty, kteří nám tvrdili, stejně jako místní vinaři, že tudy cesta k moři rozhodně nevede. Nenechali jsme se ale odradit a vytrvali ve strastiplné pouti.
A že byla náročná! Do té doby totiž bylo už kolem druhé hodiny odpolední a tudíž vrcholil denní žár, což těžce nesl především Matouš a možná ještě hůře já, neboť jsem měl obavy o jeho život, což mě dovádělo na pokraj záchvatů hysterie. Nakonec jsme však, poté co jsme si proklestili cestu porostem vysokého rákosu a překonali menší ohrádku, skutečně dosáhli kýženého cíle: krásné nepřelidněné pláže, po níž vesele pobíhalo několik psů... Zde jsme se proto rozhodli zakotvit na následující čtyři dny.(Souřadnice z GPS mám k dispozici také, ale případným zájemcům nic nesdělím, protože bych rád, aby situace zůstala nezměněná co nejdéle. :o) )
Poslední den jsme se rozhodli zakoupit od jednoho ze zdejších vinařů nějaké víno na doma a této příležitosti využít k legálnímu průniku autem až na soukromé pozemky, což by nám mohlo ušetřit tak polovinu obvyklého plahočení. Tentokrát jsme tedy neodstavili vůz u brány s cedulí, ale pokračovali až k vinotéce. Naše představa dědy s několika sudy stáčejícího víno do plastových lahví, dobře nám známá z chorvatské Dalmácie, se ukázala být zcela mylnou. Skutečná podoba vinotéky je patrna z následujícího obrázku.
Ceny zde ale i přes relativní luxus byly přijatelné, takže jsme majiteli nějaký obchod udělali a já se proto osmělil k otázce, zda bychom si na jeho parkovišti mohli nechat auto a jít k moři. Odpověď zněla, že to nelze jelikož tu žádná cesta k moři nevede. Ujistil jsem ho, že jsme tudy již třikrát k moři došli, načež pravil, že je to interdite, anžto je to propriété privée. Zeptali jsme se, zda jsou ony pozemky jeho. Řekl, že ne, že souseda. Postavil jsem tedy otázku jinak, totiž zda bychom si mohli, za předpokladu, že neví, kam jdeme, nechat pár hodin auto na jeho parkovišti. Nato rezignoval, pravil, že ano a vysvětlil nám jakousi komplikovanou okliku, kterou lze dojít k moři a nešlápnout tak ani na píď soukromé půdy. Slušně jsme poděkovali a starou známou cestou jako obvykle dorazili na pláž.
Večer jsme vyrazili do víru nočního života Saint Tropez. Po několikerém projetí města křížem krážem jsme rezignovali a zajeli na placené parkoviště - i tam bylo pouze jedno volné místo. Parkoviště bylo hlídané průmyslovými kamerami, ale to jsme vůbec nepotřebovali, neboť naše vozidlo tu opět působilo jako trabant na parkovišti parlamentu. Zloděj, který by si tu vybral právě moje auto, navíc zabezpečené, na rozdíl od všech těch mercedesů a porschí, všemi možnými prostředky, by to nemohl mít v hlavě v pořádku. Na hlavním náměstí s bezpočtem nezbytných café hrálo několik skupinek mužů tradiční francouzskou hru - pétanque.
Na nábřeží jsme obdivovali kotvící luxusní jachty, zatímco ostatní kolemjdoucí nejméně stejnou měrou obdivovali Matouše. Každý si ho hladil a různě se s ním muckal. Jak jsem tak pořizoval noční snímky, foťák postavený na odpadkových koších místo na stativu, neubránil jsem se žárlivosti, vida jak Antonín, dík tomu, že drží Matouše, je obletován roji pohlazení chtivých slečen (tedy ony chtěli hladit Máťu, ne že by od Tondy vyžadovali hlazení :o) ). Počkejte, počkejte, to je můj pes, on ho jen drží...! Ale slušelo jim to spolu, pravda.
Pokud jde o jachty, několik kousků zde bylo tak neuvěřitelně okázale a nesmyslně luxusních, až jsem z toho měl poněkud smíšené pocity. Myslím, že kdybych tu pobýval déle, stal by se z mne levicový radikál. :o) Světýlek jako na vánočním stromečku - tu fialově osvícené schůdky, tam světlomety pod vodou, ozařující mohutné lodní šrouby. Jedni měli vlastní kobereček s názvem lodi položený na molu, druzí velkoplošnou televizi, zapnutou a okázale umístěnou uprostřed otevřené, osvětlené, avšak liduprázdné lodi, jiným nahoře na palubě za plentou zpíval jakýsi operní pěvec, za mohutných ovací plebejců vzhlížejících k němu vzhůru z mola jako k neviditelnému božstvu olympskému. Vzpomněl jsem si na hladovějící děti a nemocnice potýkající se s nedostatkem finančních prostředků...
Nábřeží bylo plné pouličních umělců - zde převážně malířů, ochotných zhotovit vám za patřičný obnos během několika minut portrét či karikaturu.
Při pohledu na pána, kterého tu malíř právě maloval, se mi zdálo, že cítím pach síry a že mu cosi vykukuje z jeho černých kadeří...
Hned druhého dne zrána jsme tedy vyrazili zpět do vnitrozemí a dali vale tomuto okázalému místu nadbytku a luxusu. Byl jsem si vědom, že snažit se proti tomu něco dělat by byl bláhový boj s větrnými mlýny. Pro lepší představu jsem si cestou roli dona Quijota chtěl hned vyzkoušet, ale Matouš mi zásadně odmítal dělat koně, projevoval zájem toliko o můj meč...
A tak jsme se raději kochali krásami přírody provensálského vnitrozemí, jakož i jeho kulturními památkami. Zastavili jsme se v jedné středověké vesničce.
Vesnička skýtala mnohá malebná zákoutí a pozoruhodné motivy pro objektiv fotoaparátu, nezvratný to důkaz, že místní obyvatelé jsou zajímaví lidé.
Nedaleko zmíněné vesničky nacházela se malá farma se sýrárnou, i neodolali jsme a zašli si nějaký ten vzorek opatřit.
Monsieur farmář neměl nic proti tomu, abychom si jeho podnik důkladně prohlédli a dokonce nám osobně předvedl roztomilé jehňátko.
Zamávali jsme dědovi i jeho chovankyním a pokračovali dále, do hloubi vnitrozemí. Cesta vedla krajinou divokou a překrásnou, silnička se klikatila po úbočí velkého kaňonu (však se taky jmenuje Grand Canyon du Verdon).
Z mostu, překlenujícího údolí, se právě místní odvážlivci vrhali střemhlav...
Nikdo z nás o tuto adrenalinovou sprchu za 78 Euro nejevil zájem (shodli jsme se na názoru, že jsou i levnější způsoby, jak se pozvracet), a tak jsme jen zbaběle přihlíželi.
Konečně jsme dorazili k přehradě a mohli osvěžit svá horkem zubožená těla. Vodička byla skvělá a pláže překvapivě prázdné - docela dobrá alternativa přelidněného přímoří.
Ale konec lenošení a vzhůru na cestu za dalšími krásami úžasné Provence...
V krajina v Provence je fialovozlatě pruhovaná, jak se střídají pole levandulová s obilnými.
Následující obrázek jsme viděli v Avignonu na pohlednici.
Další typickou plodinou Provence je slunečnice, takže kde není fialovo, tam je žluto.
I v zemědělsky obdělávaném provensálském vnitrozemí najdete krásná romantická středověká městečka.
Nakonec jsem se chtě nechtě musel se svojí novou láskou - Provence - rozloučit. Naše cesta dále směřovala k francouzským Alpám. Na oběd jsme zastavili u jakési horské bystřiny, která sice moc bystrá nebyla, ale zakalení bylo způsobeno jen geologickým podložím. Matoušovi rozhodně nevadilo.
V Alpách mají městečka také hezká...
A podivnou vegetaci... Tohle je balónkovník :o)
Hned u silnice se nabízejí zajímavé scenérie.
A dole pod vámi další přehrada láká k osvěžení.
V dáli jsou vidět sněhová pole a tady je 35 ve stínu!
Ze samého obdivování a kochání se přírodními krásami jsme byli celí uondaní, a tak jsme se vycachtali v přehradě s překvapivě teplou vodou na zdejší nadmořskou výšku, a jali se hledat místo, kde bychom mohli hlavu složit. I odbočili jsme z hlavní silnice dle instrukcí cedule zvěstující blízkost kempu. Že to ale byl kempík důkladně ukrytý! První odbočka vedla lesem připomínajícím film Záhada Blairwitch a asi po půl kilometru skončila u někoho na dvorku. Ta druhá vedla podél horské bystřiny a přes romantickou vesničku, kde jsme se drápali uzoučkými uličkami téměř kolmo vzhůru a pak zase museli dávat přednost místním klukům, čutajícím si na ulici do mičudy. Zeptal jsem se na cestu tří místních důchodců. Vzhledem k tomu, že jednoduchou větu: "Hledáme kemp, prosím," jsem pronesl téměř excelentní francouzštinou, nabyli zřejmě dojmu, že jejich mateřštinu perfektně ovládám a ochotně mi v asi čtvrthodinovém monologu dopodrobna popsali cestu ke dvěma kempům, nacházejícím se poblíž jejich bydliště. Když s pocitem uspokojení dokončili svůj výklad, poněkud jsem je frustroval svojí druhou větou v perfektní francouzštině: "Promiňte, prosím, já nerozumím francouzsky." Asi jsem už neměl dodávat: "Do you speak English?" protože jejich zprvu přátelské obličeje nabyly poněkud odměřeného výrazu. Pokračovali jsme tedy dále a po projetí staveništěm a ztrátě veškerých nadějí, že inzerovaný kemp skutečně existuje, jsme jej kupodivu přece jen našli. Byl sice malý, ale překvapivě plný. Začali jsme tedy vařit stan a stavět večeři... nebo možná opačně, už si přesně nevzpomínám.
Ačkoli se kemp nacházel v nadmořské výšce 935 metrů nad mořem a přes údolí jsme měli výhled na sněhové pole na protějším svahu, bylo stále velmi teplo - můj palubní deníček uvádí teplotu 21°C ještě ve čtvrt na jednu v noci!
Po večeři jsme se tedy rozhodli pro romantickou procházku po ještě romantičtější vesničce, skýtající mnohé motivy pro turistův zvědavý objektiv...
Ranní probuzení bylo poněkud méně romantické. Večer jsme si totiž neuvědomili, proč místo, které jsme si vybrali ke stavbě stanu, bylo na rozdíl od ostatních částí kempu tak prázdné. Zmíněné staveniště totiž sahalo až na samou hranici kempu a kolem šesté hodiny ranní na něm začal čilý pracovní ruch. Ten obnášel práci dvou bagrů a náklaďáky odvážející vytěženou zeminu doslova za našimi hlavami - jezdily tak nanejvýš dva metry od stanu, těsně po okraji asi metr vysokého břehu...
Na nic jsme tedy nečekali, urychleně jsme se sbalili a rozhodli se pro přímý návrat domů. Tím spíše, že se začínalo kazit počasí a došel nám plyn ve vařiči. Vždyť původní záměr byl vrátit se jen o den déle. Cestou jsme se jen ještě zastavili na zajímavém tržišti, které lákalo k nákupu mnoha dobrot...
A na rozloučenou s Francií se na nás na jedné křižovatce usmála jedna důvěrně známá televizní hvězda...